Rubrika: Příběhy k zamyšlení

Se souhlasem autorky Vám přináším krásný příběh, který vznikl při jedné z mnoha společných muzikoterapií s Dádou Kostkovou. Dáda ležela v rezonanční kolébce, já jsem hrála a zpívala a Dáda se přenesla do světa fantazie.

Je to má klientka, má kamarádka a jedna z mých velkých inspirací. Je to přesně ten člověk, se kterým zažívám zázraky téměř pokaždé, když se setkáme. Je to úžasná bytost, kterou obdivuji za její vnitřní sílu, za její odhodlání, za její humor a za větu, kterou prohlásila při našem druhém setkání a se kterou mě odzbrojila a dojala: „Mám moc ráda svůj život, i přesto, že je někdy fakt hodně náročnej“.

Děkuji, Dádo, za veškeré společné souznění.

Jindra Bartošová

Pohádka o světelném mostě přes řeku

Jednou, když jsem odpočívala v relaxačním pokoji na Červeném Vrchu, jsem si představila krásně osvětlený most, přes který by mohli lidé přecházet přes řeku. Ten most zářil mnoha barvami, nejvíc ale zářila modrá a žlutá – ta vypadala až zlatě. Všechny, kdo tudy prošli, to uchvacovalo, protože to svítilo široko daleko i dalšími barvami, například zeleně a bíle.

V zimě, když ležel sníh, se záře odrážela všude okolo a vše se třpytilo. Dobře to tedy viděli nejen ti s dobrýma očima, ale i ti, kteří potřebují brýle. Myslím, že tu krásu museli vnímat i ti, kteří nevidí očima – mají prý schopnost vnímat jinak, i přes zavřené oči.

Všem ta krása dodávala lepší náladu, a tak se tam chodili procházet a rozhlížet a vodili sem i své děti a bylo jim zde moc pěkně.

Tuhle pohádku chci věnovat Jindře Bartošové.

---

Další příběhy a „kostkované pohádky“ můžete najít přímo na stránkách Dády:

http://www.minfo.cz/kopo/

Děti mají v sobě nekonečné moudro, stačí jen naslouchat

V rámci programu Já jedinečná vznikl tento příběh … který se šíří dál a pro toho, kdo je ochoten se zastavit, přináší do života otázku: „Jak to mám já, s kým se v příběhu ztotožňuji a jak s tím naložím?“.

Někdy už jen toto krátké zamyšlení má velkou moc!

Se studenty Gymnázia Jana Palacha jsme se zamýšleli nad tím, jak žijeme naše životy a vznikl z toho krátký, hudební příběh, ze kterého máme velkou radost. Třeba ji na Vás skrze písničku také přeneseme :-).

https://www.youtube.com/watch?v=ce98CtMgKv8

S laskavým svolením autorky se dělím o báseň, modlitbu, kterou mi věnovala jedna úchvatná, mladá duše. Ne vždy je život jednoduchý, ne vždy máme vše pod kontrolou a ne vždy je nám veselo. Alespoň, že skrze talenty, které se v nás skrývají, můžeme vyjádřit to, co v nás putuje, dřímá a žije. A můžeme tak třeba inspirovat či hlouběji oslovit někoho někde.

Zdrávas, Maria, milosti plná.
Tiše si šeptám v lednové noci, kdy opět bdím.
A žár ve mně sálá, když modlitba malá
mi napovídá, že kletbu svou nezlomím.
Oheň mě pálí a útěcha v dáli pospíchá,
snad utíká.
Plamen naděje vyhasíná ...
Necítím city ... neslyším slova ... nevidím,
co mé, teď již prázdné, oči dříve energicky sledovaly
a mou mysl hřálo.
Mé srdce záhy zchladlo, dříve se aspoň bálo.
Vyléčím se?
Vyléčí se duše má ... tehdy tak veselá?
Možná ano!
Avšak časně, či pozdě?
Ach běda, útěcho, kde jsi? Kam jsi utekla?

Zdrávas, Maria, milosti plná.
Můj šepot se nese chladnou, lednovou nocí,
kdy opět bdím.

Tímto nádherným, krátkým příběhem jsme začínaly první setkání v ženském kruhu, které bylo tématicky zaměřené na naše VNÍMÁNÍ KRÁSY.  Podtrhly jsme jeho poselství zvukem fujary, která nádherně dobarvila jeho podstatu a sílu. Proto ho sdílím dál.

V Číně měl jeden nosič vody 2 velké hliněné nádoby. Visely na obou koncích klacku, který nosil na krku. V jedné byla prasklina, naproti tomu ta druhá byla dokonalá a vždy nesla plnou míru vody. Na konci dlouhé cesty, která trvala od potoku až k domu, měla prasklá nádoba vodu už jen do polovičky.

Dva celé roky to takto šlo, nosič vody nosil do domu každý den jen jeden a půl nádoby vody. Samozřejmě dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždy to dělala dokonale. Ale chudák prasklá nádoba se styděla za svoji nedokonalost, a cítila se uboze, protože je schopná jen polovičního výkonu.
Po dvou letech soužení oslovila nosiče u potoka: Stydím se, protože voda teče po celou cestu domů.

Nosič jí takto odpověděl:
Všimla sis, že kytky rostou jen na tvojí straně chodníku a ne na straně druhé? To proto, že jsem vždy věděl o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozséval semena květin. To Ty jsi je každý den zalévala, když jsme se vraceli domů. Dva roky sbírám tyto krásné květiny, abych si ozdobil svůj stůl. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla rozzářit můj domov.

—

Všichni máme své osobité chyby. Všichni jsme prasklé hliněné nádoby. Ale tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás, tak dělají náš život velmi zajímavým a vzácným. Jen každého musíme přijmout takového, jaký je, a uvidět v něm to dobré.