Se souhlasem autorky Vám přináším krásný příběh, který vznikl při jedné z mnoha společných muzikoterapií s Dádou Kostkovou. Dáda ležela v rezonanční kolébce, já jsem hrála a zpívala a Dáda se přenesla do světa fantazie.
Je to má klientka, má kamarádka a jedna z mých velkých inspirací. Je to přesně ten člověk, se kterým zažívám zázraky téměř pokaždé, když se setkáme. Je to úžasná bytost, kterou obdivuji za její vnitřní sílu, za její odhodlání, za její humor a za větu, kterou prohlásila při našem druhém setkání a se kterou mě odzbrojila a dojala: „Mám moc ráda svůj život, i přesto, že je někdy fakt hodně náročnej“.
Děkuji, Dádo, za veškeré společné souznění.
Jindra Bartošová
Pohádka o světelném mostě přes řeku
Jednou, když jsem odpočívala v relaxačním pokoji na Červeném Vrchu, jsem si představila krásně osvětlený most, přes který by mohli lidé přecházet přes řeku. Ten most zářil mnoha barvami, nejvíc ale zářila modrá a žlutá – ta vypadala až zlatě. Všechny, kdo tudy prošli, to uchvacovalo, protože to svítilo široko daleko i dalšími barvami, například zeleně a bíle.
V zimě, když ležel sníh, se záře odrážela všude okolo a vše se třpytilo. Dobře to tedy viděli nejen ti s dobrýma očima, ale i ti, kteří potřebují brýle. Myslím, že tu krásu museli vnímat i ti, kteří nevidí očima – mají prý schopnost vnímat jinak, i přes zavřené oči.
Všem ta krása dodávala lepší náladu, a tak se tam chodili procházet a rozhlížet a vodili sem i své děti a bylo jim zde moc pěkně.
Tuhle pohádku chci věnovat Jindře Bartošové.
Další příběhy a „kostkované pohádky“ můžete najít přímo na stránkách Dády:
V rámci programu Já jedinečná vznikl tento příběh … který se šíří dál a pro toho, kdo je ochoten se zastavit, přináší do života otázku: „Jak to mám já, s kým se v příběhu ztotožňuji a jak s tím naložím?“.
Se studenty Gymnázia Jana Palacha jsme se zamýšleli nad tím, jak žijeme naše životy a vznikl z toho krátký, hudební příběh, ze kterého máme velkou radost. Třeba ji na Vás skrze písničku také přeneseme :-).
S laskavým svolením autorky se dělím o báseň, modlitbu, kterou mi věnovala jedna úchvatná, mladá duše. Ne vždy je život jednoduchý, ne vždy máme vše pod kontrolou a ne vždy je nám veselo. Alespoň, že skrze talenty, které se v nás skrývají, můžeme vyjádřit to, co v nás putuje, dřímá a žije. A můžeme tak třeba inspirovat či hlouběji oslovit někoho někde.
Zdrávas, Maria, milosti plná. Tiše si šeptám v lednové noci, kdy opět bdím. A žár ve mně sálá, když modlitba malá mi napovídá, že kletbu svou nezlomím. Oheň mě pálí a útěcha v dáli pospíchá, snad utíká. Plamen naděje vyhasíná ... Necítím city ... neslyším slova ... nevidím, co mé, teď již prázdné, oči dříve energicky sledovaly a mou mysl hřálo. Mé srdce záhy zchladlo, dříve se aspoň bálo. Vyléčím se? Vyléčí se duše má ... tehdy tak veselá? Možná ano! Avšak časně, či pozdě? Ach běda, útěcho, kde jsi? Kam jsi utekla?
Zdrávas, Maria, milosti plná. Můj šepot se nese chladnou, lednovou nocí, kdy opět bdím.
Ráda bych se podělila o silný zážitek, který jsem před pár dny zažila.
Docházím pravidelně za staroušky do Domova seniorů ve Vysočanech na takové MUZIKOpohlazení, jak já to nazývám. Téměř pokaždé jsem měla ve skupince paní Marušku. S ní vždy do místnosti přišla radost a optimismus. Dokonce i ve dnech, kdy jí nebylo nejlépe a začaly přibývat zdravotní potíže.
Když jsme se viděly před Vánoci, tak si tak trošinku postěžovala, že to prostě stojí za „prd“. Že se jí těžko dýchá a čeká jí zákrok v nemocnici.
Po Vánocích jsem dorazila na další muzikosetkání a uviděla jsem starou, unavenou paní bez sil a špetky jejího pověstného humoru. Chůze byla velmi velmi obtížná, výraz ovládalo vyčerpání a její obvyklý úsměv byl ta tam. Byl to smutný pohled. Ráda bych ji nějak podpořila. Ale ve chvíli, kdy odmítla své „rezervované“ plechy (tak pokaždé nazývá činelky), tak jsem už jistě věděla, že se právě její životní energie nachází na dně. Odešla ještě před koncem se záchvatem kašle.
Na další setkání Maruška nedorazila.
Přeci jen rok a půl pravidelného setkávání nenechá emoce chladnými. Tak jsem začala pátrat. Paní na recepci, kterou já nazývám živoucím andělem, mi prozradila, že Maruška se vrátila před pár dny po dlouhé době z nemocnice a že její stav nevypadá vůbec dobře. Rozhodla jsem se proto paní Marušku navštívit na pokoji s nadějí, že jí třeba malinko potěším a povzbudím.
V tomto prostoru se dost často stává, že se Vám konkrétní člověk ztratí před očima a uteče do svého světa, kam za ním úplně nemůžete. Spojení navážete pouze skrze dotek nebo oční kontakt a naše jména nebo společné zážitky nejsou už stavebním kamenem vztahu. Proto jsem netušila, jestli mě paní Maruška vůbec pozná.
Poznala. A ani nemusela vyjadřovat slovy, že jí má návštěva těší. Jakmile jsem vešla do pokoje, věnovala mi upřímný úsměv a zabalila mne do vlídných slov. Chvilku jsme si povídaly, postěžovaly si na stáří, na bolesti a na omezení, která to s sebou přináší. Potom ale paní Maruška povídá: „Víte, co je ale úplně nejhorší? Já jsem zapomněla všechny modlitby. Pletu to všechno dohromady. Jsem nemožná.“ Zeptala jsem se, jestli bych jí třeba příště mohla něco přinést, aby si připomněla, co potřebuje a ona mě odkázala na zpěvník, který měla schovaný v nočním stolku. Požádala mě, jestli bych jí neodříkala třeba Otčenáše.
Tak jsem modlitbu vyhledala, chytly jsme se za ruku a já jsem začala pomalu předčítat. Maruška se bez jakéhokoliv zaváhání modlila od prvního slova se mnou.
Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Amen.
…
Kdybych nezažila, neuvěřím. Nejsem věřící. Ne tímhle způsobem. Ale tohle bylo hluboké a takové magické. Někde kdesi, kam naše logika nedohlédne.
Před pár dny jsem Marušku opět navštívila. Cítí se líp a chystá se příště rozhodně přijít na MUZIKO, protože už zvládá chodit s chodítkem a je na to náležitě pyšná. Zrovna, když jsem byla na návštěvě, přišel za ní milý pečovatel a oznámil jí, že odpoledne je čeká společná procházka. Maruška mi pak prozradila, že jí prý často chodí předčítat nějaký příběh na pokračování, ale že prý to „rošťák“ upravuje podle svého a Maruška v tom příběhu prý hraje taky.
Ať už jí pomáhá cokoliv, má momentálně novou sílu v žilách. Její úsměv mluví za vše.
Tímto nádherným, krátkým příběhem jsme začínaly první setkání v ženském kruhu, které bylo tématicky zaměřené na naše VNÍMÁNÍ KRÁSY. Podtrhly jsme jeho poselství zvukem fujary, která nádherně dobarvila jeho podstatu a sílu. Proto ho sdílím dál.
V Číně měl jeden nosič vody 2 velké hliněné nádoby. Visely na obou koncích klacku, který nosil na krku. V jedné byla prasklina, naproti tomu ta druhá byla dokonalá a vždy nesla plnou míru vody. Na konci dlouhé cesty, která trvala od potoku až k domu, měla prasklá nádoba vodu už jen do polovičky.
Dva celé roky to takto šlo, nosič vody nosil do domu každý den jen jeden a půl nádoby vody. Samozřejmě dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždy to dělala dokonale. Ale chudák prasklá nádoba se styděla za svoji nedokonalost, a cítila se uboze, protože je schopná jen polovičního výkonu.
Po dvou letech soužení oslovila nosiče u potoka: Stydím se, protože voda teče po celou cestu domů.
Nosič jí takto odpověděl:
Všimla sis, že kytky rostou jen na tvojí straně chodníku a ne na straně druhé? To proto, že jsem vždy věděl o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozséval semena květin. To Ty jsi je každý den zalévala, když jsme se vraceli domů. Dva roky sbírám tyto krásné květiny, abych si ozdobil svůj stůl. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla rozzářit můj domov.
—
Všichni máme své osobité chyby. Všichni jsme prasklé hliněné nádoby. Ale tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás, tak dělají náš život velmi zajímavým a vzácným. Jen každého musíme přijmout takového, jaký je, a uvidět v něm to dobré.
„Jediná omezení, která v lidských životech existují, si klademe my sami.“(Konfucius)
Jak silná a moudrá slova. Život mě k tomuto citátu neustále odkazuje a sama se přesvědčuji, jak hluboká se v něm skrývá pravda. Proto ho k Vám touto cestou vysílám a zároveň s těmito slovy by k Vám měla dorazit i upřímná podpora k dalším krokům. Jelikož už čtete tyto řádky, pravděpodobně toužíte po nějaké změně ve svém životě. Ať už zvolíte jakoukoliv cestu, odhodlejte se a vydejte se na ní. Věřím, že v cíli je Vaše spokojenost.
Za chvilku času to určitě stojí. Pak můžete prožít život v plné své velkoleposti.
